Řády a společenstva v "nekatolických" církvích

Dnes jsem se rozhodl přispět troškou do mlýna i k signálnímu tématu měsíce, věnovanému řeholím, řádům, společenstvím pospolitého života a různým církevním hnutím. Chtěl bych nabídnout trošku rozhled i mimo hranice ŘKC.

To, že existuje mnišství a řeholní život i v pravoslavných a jiných východních církvích, to nikoho asi celkem nepřekvapí, mnišství koneckonců vzniklo z poustevnických komunit právě na Východě. Možná ale pro některé bude překvapením, že podobná společenství existují i v různých západních církvích (pojmu "nekatolická" se vyhýbám, je to stejné jako říkat o ŘKC, že je "neevangelická"), konkrétě především u anglikánů a luteránů. Překvapivé to může být z toho důvodu, že většina lidí (bez ohledu na konfesi) má zafixováno, že reformace podrobila mnišství zdrcující kritice, většina klášterů byla v protestantských zemích zrušena (někdy dokonce i radikálními fanatiky zničena), mnozí bývalí řeholníci a řeholnice (včetně Martina Luthera a jeho ženy Kateřiny z Bory) se oženili, respektive vdaly.

Musíme si ovšem uvědomit, že (alespoň co se týče luteránů) reformace nekritizovala myšlenku života v komunitě jako takovou - někteří mniši dokonce dál žili nerušeně klášterním způsobem života i poté co kolem nich běžela reformace v plném proudu a dokonce sami přijali reformační myšlenky. To je vidět na 27. článku Augsburského vyznání (v druhé části "o zlořádech v církvi"), který není nadepsán "o mnišství" nebo "o klášteřích" nýbrž "O klášterních slibech". Co tedy reformátorům vadilo?

1. Myšlenka, že klášterní slib (zejména doživotní) je závazný vůči svědomí a jeho nedodržení je hříchem proti Bohu. Je nutné si uvědomit, že v době reformace byly kláštery často považovány za zaopatřovací ústavy pro nadbytečné potomky a mnozí do nich vstupovali i z jiných důvodů než z vnitřního povolání k řeholnímu životu (např. v touze po vzdělání, které by si jinak z ekonomických důvodů nemohli dovolit). Jiní doufali, že se tam ukryjí před nástrahami světa a tak si snáze zajistí spásu vlastní duše (Luther). Mnoho takových rozhodnutí bylo (a mám podezření že to tak v různých případech je i dodnes) bylo učiněno lidmi nezralými a přeceňujícími své schopnosti. Bible však nikde řeholní život nenařizuje a rovněž apoštol Pavel svůj "single" životní styl pouze doporučuje (Pavel ovšem očekával blízký příchod Páně, což dává jeho doporučení jiný kontext). Žít v komunitě, v dobrovolné chudobě nebo celibátu je svobodné rozhodnutí, které může být kdykoliv svobodně odvoláno (člověk se sice stejně tak může rozhodnout pro Boha nebo proti němu, tam to však je rozhodnutí mezi životem a smrtí). Proto by neměla žádná autorita vynucovat slib tohoto typu a rovněž by jeho opuštění neměla sankcionovat jako hřích.
2. Vyvyšování mnišského stavu nad stav manželský nebo přinejmenším jejich stavění na stejnou rovinu. Manželství reformátoři vnímají jako Boží řád ustanovený samotným Hospodinem již v ráji a tudiž má vůči mnišskému stavu přednostní postavení.
3. Nebezpečí svůdné představy, že askezí a sebetrýzněním může člověk "vylepšit" své skóré před Bohem, spolupracovat na vlastní spáse a vyšvihnout se na lákavější posty v nebeské hierarchii. To je v rozporu s reformačním poznáním, že spasení není z nás a že jej dosahujeme z pouhé milosti pouhou vírou.

Všechny tyto výhrady ovšem nejsou zaměřeny proti komunitnímu životu jako takovému, pouze proti takovým mechanismům, které způsobují, že tato forma života přestane být darem pro daného jedince i pro církev a stane se nesmyslným mučením, které Bůh po nikom nepožaduje a nemá před ním žádnou záslužnou hodnotu.

Z toho důvodu nemůže být zas tak překvapivé, že v reformačních společenstvích, která se nerozešla radikálně s církevní tradicí (luteráni) nebo se pokoušejí zachovávat "via media" mezi katolickým a protestantským typem církve (anglikáni, zvláště větev High church) existují různé komunity, které řeholním životem žijí, nebo se křesťanskou mnišskou tradicí alespoň inspirují (nejpřitažlivější je většinou františkánská spiritualita). Dochází k rehabilitaci základního kamene komunitní spirituality, společné modlitby denních dob (officia).  V posledních sto letech s rozvojem ekumenického hnutí přichází mnoho inspirace i z mezicírkevního kontatku, řada komunit se pak výslovně ekumenicky profiluje (typického zástupce, Taizé, asi není třeba představovat). Níže přikládám pár odkazů, kde je možné zjistit další informace.

Lutherské řády a společnosti (angl. Wikipedie)

Vysokocírkevní lutherství

Anglikánské řády a společnosti

Dějiny vysokocírkevního a liturgického hnutí (můj článek v češtině)