Ekumenický Kirchentag '10 - II.

(pokračování minulého dílu)

Součástí Kirchentagu jsou neodmyslitelně také přednášky, panelovky, diskusní skupiny a workshopy. Protože jsme cizinci, nemusíme se drát do přeplněných sálů na debaty s místními politiky. Trochu víc nás zamrzí, že se nedostaneme na rozhovor Hanse Künga s Jürgenem Moltmannem na téma „Ekumenická spiritualita“ - pořadatelé srdnatě vzdorují náporu posluchačů do nevhodně malého sálu. Ani skandování hesel nepomáhá (prý požární předpisy) a tak je nakonec situace vyřešena kompromisem – vyženou nás ven a vystrčí za námi reproduktory ze sálu. Pokrademe pár sedacích krabic na sporadicky navštíveném koncertě v sousední hale a v dešti u tlampačů nasloucháme jízlivým ťafkám obou starších pánů (rozeznáváme po hlase – Moltmann je tenor, Küng spíše bas) na adresu jisté „jediné pravé“ církve.

Na ekumenických fórech na témata „horkých brambor“ současného ekumenismu – křtu, Eucharistie a ordinované služby – byla situace o něco lepší, tam jsme si alespoň sedli. Téma bylo obvykle uvedeno skečem v podání osoby, jejíž profesí bylo (dle programu) „Theologin und Clownin“, pak komentářem nějakého odborníka (O. H. Pesche nebo jiné celebrity) a pak následovala debata pomazaných hlav z různých církví. O intercommuniu se dozvídáme z úst katolických i evangelických představitelů, že přijímat vlastně může prakticky kdokoliv kdekoliv, pokud si to nějak srovná ve svém svědomí. Trochu vyhraněnější atmosféra je v debatě o úřadu – v panelu sedí katolický a lutherský biskup, starokatolická kněžka, pravoslavný pop připomínající přestárlého motorkáře a známý evangelizátor Ulrich Parzany zastupující reformované a jim podobné. Debata se nese převážně v duchu kritiky římského zaklínadla „defectus ordinis“, v podobném duchu zatápějí nezřetelně mlžícímu představiteli ŘKC i nepříjemné dotazy z pléna. Po trochu ukřivděném výroku římskokatolického biskupa, že debata je nefér, protože v sále sedí většinou samí evangelíci, se ozve silné nesouhlasné bučení a pískot – přítomní „římané“ dávají svému pastýři najevo, že nejsou poslušně mlčící ovce, nýbrž osoby s vlastním názorem na věc. Po závěrečném poněkud drzém přání dámy ze starokatolické církve, aby s ní v podobném panelu za 15 let sedělo místo přítomných diskutujících pět biskupek, se představitel ŘKC zvedá a odchází pryč; není zřejmé zda z nedostatku času nebo na základě disgustace z debaty.

Abych si trochu užil i nějaké kultury, zanechávám svojí polovici na přednášce o kmenových buňkách (později se dozvím, jak tu mají protestanti liberální etické názory) a vyrážím na koncert duchovní hudby do lutherského chrámu sv. Lukáše – obrovské novogotické katedrály s kupolí a velkými varhanami. Zní gregoriánský chorál a varhanní skladby v podání studentů (a studentek, jak by dodali Němci) církevních hudebních škol. Přítomní kantoři koncert oživují pomocí vokální improvizace a zapojují publikum do různých hrátek se známými církevními písněmi. Varhany mají dva hrací stoly na které se střídavě hraje, což se v průběhu koncertu vymstí tím, že přepínací mechanismus odmítne spolupracovat a jeden z pultů se odmlčí; než se problém podaří odstranit, odeznějí ostatní skladby a koncert skončí. Kostelem burácí potlesk a já očima hledám někde v přítmí kruchty dívku, které hloupá technická závada způsobila, že tento aplaus není také pro ni, a přemýšlím co prožívá, když se ostatní uklánějí v záři reflektorů. Nakonec konstatuji, že bych ji se svojí bídnou Deutsch stejně nebyl schopen říct nic povzbudivého pro duši, a mizím na kompletář v centru města.

Nadchází neděle, vidina další megaakce nás opět žene do náruče alternativního řešení v podobě pidikostelíka sv. Trojice, mezi luterány ze SELK. Nevlídné počasí nás utvrzuje ve správnosti rozhodnutí dát přednost „kamennému“ kostelu před volným prostranstvím; po návratu zjišťujeme, že nezanedbatelná část české výpravy seděla rovněž v kostele, kde sledovali přenos hlavní kirchentagové bohoslužby na televizní obrazovce. Byl jsem ale rád, že jsem byl na klasické bohoslužbě - u SELKáčů sice tu neděli nebyla Večeře Páně, aktivní účast jsem však saturoval zaníceným prozpěvováním známých luteránských hitů. Stíháme ještě zbytek Kirchenkaffe v lutherském sboru v Germeringu, obdivujeme zdejší moderní kostel, na chvíli usedám také za místní varhany. K polednímu nasedáme do autobusu a po příchodu posledních zpozdilců vyrážíme k domovu. Obědváme pár housek, za které jsme utratili poslední € 1,30 (naše peněženky vykrvácely u stánků s literaturou), v kombinaci se zbytky od snídaně. Po příjezdu do Prahy a zběsilém úprku na nádraží nasedáme do IC-čka na Pardubice, které nás veze k domovu a vidině postelí a peřin po třech nocích na karimatce.

(the end)