Směle hřeš?

Lutherův známý a kontroverzní citát „hřeš silně, ale mnohem silněji věř“, zvláště jeho část pecca fortiter (hřeš silně) bývá kritiky často prezentován jako bezostyšné nabádání k amorálnímu životu a lehkomyslnému spoléhání na Boží dobrotu; asi ve stylu posledních slov Heinricha Heineho: „Bůh mi jistě odpustí, je to ostatně jeho povolání,“ nebo „laciné milosti“ D. Bonhoeffera. Přestože bychom čekali, že takovýto výrok mohl být pronesen např. v kázání lidu či při pověstných „Řečech u stolu“ nad nějakými těmi žejdlíky piva, není tomu tak. Jedná se o citát ze soukromé korespondence mezi reformátory, dopis se týká „hříchů“ nikoliv podle Božího zákona, nýbrž proti lidským ustanovením ve věci církevní praxe a disciplíny.

V roce 1521 se Luther skrýval na hradě Wartburg, kam jej po fingovaném únosu poslal kurfiřt Bedřich Moudrý, aby jej ochránil před úklady protivníků. Dění v centru reformace, ve Wittenbergu, mohl sledovat jen zpovzdálí a zprostředkovaně. Na místě zůstal pouze jeho kolega, mírný a neprůbojný intelektuál Filip Melanchthon, kterému záhy začali přerůstat přes hlavu radikální fanatici vedení Andreasem Bodensteinem řečeným Karlstadt. Ti zaujali v řadě záležitostí nekompromisní stanovisko, nutili např. řeholníky a řeholnice ke sňatku a prohlašovali za hřích bezženství a přijímání pod jednou způsobou. Melanchthona tento vývoj znepokojoval, neboť Karlstadtova strana pokládala za hříšníky nejen původce nařízení o celibátu (1Tim 4:1-4) a přijímání pod jednou (Mt 26:27 par.), ale i ty kteří byli pod jejich vládou nuceni se těmto praktikám podvolovat. Tím se noví „obnovitelé církve“ víceméně dopouštěli stejného farizejského svazování svědomí druhých, jako kanonisté římské církve. Na Melanchthonovu žádost o radu Luther odpověděl dopisem z 1. 8. 1521 v pastýřském duchu, ve kterém ukázal, že tyto domnělé „hříchy“ nejsou v Písmu nijak podloženy a že se jedná o lidská ustanovení, která není možné vymáhat nátlakem na svědomí ať už v římském nebo v Karlstadtově smyslu. Lutherovi přitom neuchází, že ti, co dělají z komára velblouda, bagatelizují a sebeospravedlněním popírají hříchy skutečné - nevíru a nenávist. Dopis je psán jako přátelské povzbuzení bázlivého kolegy, aby se neznepokojoval nepodstatnými záležitostmi a soustředil se na skutečně podstatné věci. Část tohoto dopisu nyní uvedeme jako širší kontext citovaného Lutherova výroku, abychom viděli, jak to reformátor vlastně myslel:

Ohledně dvou živlů při Večeři Páně nedávám žádný příklad, ale svědčím Kristovými slovy. Karlstadt nedokazuje, že ti, kdo přijali pouze jeden živel, zhřešili nebo ne. Jsem přesvědčen, že Kristus nepřikázal ten či onen z živlů, podobně jako nepřikazuje křtít, jestliže tyran nebo svět nám odpírá vodu. Tak také násilí nebo pronásledování rozděluje muže a ženy, i když je Bůh zakazuje rozdělovat a oni s rozdělením nesouhlasí. Stejně tak bohabojná srdce nesouhlasí s tím, když by měla být olupována o jeden z živlů. Nikdo nemůže popřít, že to nejsou křesťané, nýbrž papeženci, kdo tady hřeší.

Tam kde to Bůh nepožaduje a kde tyran činí nátlak, nemohu já souhlasit s tím, že ti, co přijali pouze jeden z živlů, zhřešili. Vždyť kdo má moc si něco vzít, když si to tyran nepřeje? Je to pouze zdravý rozum, který tu pozoruje, že se Kristovo ustanovení nezachovává. Písmo nepodává žádnou definici, podle které bychom takové jednání mohli označit za hřích. Je to Kristovo ustanovení, dané ve svobodě, které nemůže být uvězněno ani do celku, ani do části.

Přihodilo se Donatovi, tomu mučedníkovi, že někteří lidé se [přijímání pod obojí] nemohli zúčastnit, protože kalich byl rozbitý nebo se víno rozlilo. Co když se to stane nebo nebude k dispozici jiné víno? Podobné situace existují. Zkrátka a dobře, protože tu Bible o hříchu nemluví, nebudu to ani já mezi hříchy počítat.

Jsem však docela rád, že jsi znovu obnovil Kristův způsob [= slavení podobojí]. Plánoval jsem totiž, že právě s tím začneme, hned jak se k tobě vrátím. Teď totiž rozpoznáváme tuto tyranii a můžeme ji vzdorovat, aby nikdo nebyl nucen přijímat pouze jeden ze živlů.

Z tohoto důvodu již [také] dále nechci provozovat soukromou mši. Spíše bychom se měli modlit k Bohu, aby nám dal více svého Ducha. Očekávám totiž, že Bůh brzy udeří na Německo - což si zaslouží pro svoji nevíru, bezbožnost a nenávist k evangeliu. Nicméně  za tento výprask budeme voláni k odpovědnosti my, protože nás mají za heretiky, kteří Boha k takovému jednání vyprovokovali. Lidé nás budou nenávidět a národ námi pohrdat. Všichni ti si budou omlouvat své hříchy, ale Bůh na nich ukáže, že zatvrzelí se nestanou bohabojnými ani pomocí milosrdenství, ani pomocí hněvu. Kéž se tak stane, kéž se děje vůle Páně! Amen.

Jestliže jsi kazatelem milosrdenství, nekaž nějaké fiktivní milosrdenství, nýbrž skutečné. Jestliže je milosrdenství skutečné, musíš pak nést skutečný, ne fiktivní hřích. Buď si hříšníkem a tvé hříchy ať jsou silné, ale tvá důvěra v Krista ať je mnohem více silnější a raduj se v Kristu, který je vítězem nad hříchem, smrtí a světem. Hříchy budeme páchat, dokud tady jsme, neboť tento život není místem, kde přebývá spravedlnost.  Vyhlížíme však, jak říká Petr (2Pt 3:13), nová nebesa a novou zemi, kde spravedlnost bude vládnout. Postačuje, že jsme skrze Boží slávu poznali Beránka, který snímá hřích světa. Žádný hřích nás od něho nemůže oddělit, dokonce i kdybychom za den tisíckrát zabili nebo zcizoložili. Myslíš, že takový vyvýšený Beránek by zaplatil za naše hříchy jen nepatrnou cenu malou obětí? Modli se vytrvale, protože jsi docela velký hříšník.

V den svátku sv. Petra apoštola, 1521, Martin Luther