Luther o Jakubově listu

V různých publikacích a debatách se mnoho napsalo o poměru Martina Luthera k listu sv. Jakuba, především kvůli Jakubově polemice s apoštolem Pavlem z čeho je vlastně spása, zda z víry (Řím 3:26nn a 4) nebo ze skutků (Jak 2:24). Často to bylo prezentováno ve zjednodušené podobě, jakoby chtěl Luther Jakubův list z Bible "vyhodit", protože se mu "nehodil do krámu".

Věc je ale poněkud složitější. Luther - jako profesor biblistiky - si byl vědom, že kánon biblických knih v církvi neexistoval jako hotový už od počátku, ale procházel postupným několikasetletým vývojem. Některé knihy do něj byly začleněny relativně brzo (především korpus listů sv. Pavla a evangelia), jiné až po delší době po řadě diskusí. To se týkalo především Jakubova listu, 2. listu Petrova, 2. a 3. listu Janova, listu Židům, Judova listu a Zjevení Janova. O kanonicitě Jakubova listu mluví s otazníkem např. ještě církevní dějepisec Eusebius ze 4. století.

Narozdíl od scholastické theologie, která v textu Bible (především ve formalizované podobě latinské Vulgáty) viděla verbálně inspirovanou zásobárnu podpůrných argumentů pro církevní nauku, jejíž autorita byla garantována autoritou Církve, pro Luthera se odvozovala autorita Bible především z jejího evangelijního obsahu, z Božího poselství o spáse člověka; evangelium není jen Božím slovem "závazným k věření", ale především Božím slovem, které má moc měnit život člověka. Evangelium, které viděl nejzřetelněji sformulované v Pavlově učení o ospravedlnění z víry (a v Janově evangeliu, především v J 3:16, který Luther nazývá "evangeliem v kostce"), což mu poskytlo hermeneutický (výkladový) klíč k ostatním částem Písma svatého.

Luther se tak ve svých theologických úvahách vrací ke starocírkevní diskusi nad kánonem a v dosud černobíle nivelizovaném textu odkrývá různé úrovně kanonicity; měřítkem této kanonicity, "kánonem v kánonu" je mu evangelijní zvěst o Ježíši Kristu. Text předmluvy k Jakubovu listu, který tady pře(d)kládám, je nejen svědectvím o Lutherově úsudku o epištole samé, ale také stručným vyjádřením jeho vztahu ke kánonu Písma jako takovému. Vidíme zde vysloveno slavné pravidlo "apoštolskosti" textu Was Christum treibt ("Co hlásá Krista"). Luther zde navazuje na myšlenku deuterokanonických textů Starého zákona a novozákonním textům v církevní historii zpochybňovaným tak propůjčuje statut knih druhotně kanonických. Proto si můžeme povšimnout zvláštnosti vydání Lutherova překladu oproti běžným vydáním Bible - list Židům a Jakubův list jsou zařazeny až po Petrových a Janových listech - podobně jako deuterokanonické knihy za knihami TeNaChu (hebrejské Bible). Budiž však reformátorovi řečeno k dobru jeho poctivosti, že na stejné místo jako Jakubův list (vůči němuž měl výhrady, že nehlásá evangelium, ale jen Zákon) postavil i list Židům, o který se naopak velmi výrazně opíral ve své kritice papežského mešního obětnictví. A o jeho respektu k tradici církve svědčí i to, že (odhlédneme-li od teologických argumentů) zachoval kánon Nového Zákona v plném rozsahu a ve svém biblickém překladu vydával i starozákonní deuterokanonické knihy, i když jim přisuzoval nižší autoritu než knihám hebrejského kánonu.

Mohlo by se zdát, že Luther je svým kritickým pohledem na otázku kánonu předchůdcem dnešní liberální formy historicko-kritické metody výkladu Bible. Je zde však přeci jen poměrně výrazný rozdíl - zatímco dnešní historicko-kritická metoda biblický text často posuzuje podle vnějších empirických měřítek (např. kompatibilita s profánními dějinami nebo s dobovým mimobiblickým náboženským myšlením), Lutherův "kánon v kánonu" má theologický charakter a nachází se uvnitř Bible samé, což umožňuje zůstat na rovině (správně chápané) reformační zásady sola scriptura.

***

Předmluva k listům sv. Jakuba a sv. Judy (Martin Luther)

List sv. Jakuba

Ačkoliv tento list sv. Jakuba byl starými odmítán, chválím jej a považuji jej za dobrou knihu, protože nesestavuje žádné lidské nauky ale důrazně hlásá Boží zákon. Nicméně, abych konstatoval svůj vlastní názor na něj, ač bez předsudku ke komukoliv, nepovažuji jej za apoštolský spis a mám pro to následující důvody:

Na prvním místě jde přímo proti sv. Pavlovi a celému zbytku Písma tím, že připisuje ospravedlnění skutkům [2:24]. Říká, že Abraham byl ospravedlněn svými skutky když obětoval svého syna Izáka [2:21]; ačkoliv v listu Římanům 4[:2–22] sv. Pavel naproti tomu učí, že Abraham byl ospravedlněn bez ohledu na skutky, jen svojí vírou, předtím než obětoval svého syna, a dokazuje to z Mojžíše v Genesi 15[:6]. Ačkoliv tato epištola může podporovat a její výklad nabízet toto ospravedlnění skutky, nemůže být hájena ve své aplikaci [Jak 2:23] na skutky Mojžíšova tvrzení v Genesi 15[:6]. Neboť Mojžíš tady mluví jen o Abrahamově víře a ne o jeho skutcích, jak sv. Pavel dokládá v Řím 4. Tato chyba tak dokazuje, že tato epištola není dílem žádného apoštola.

Na druhém místě je jejím cílem učit křesťany, ale v celém tomto dlouhém učení není ani jednou zmínka o pašijích, vzkříšení nebo o Duchu Kristově. Krista sice několikrát jmenuje, ale nic o něm neučí a mluví jen o obecné víře v Boha. Úkolem pravého apoštola je kázat umučení a vzkříšení Krista a klást na něj základ víry, jak říká sám Kristus v J 15[:27]: "Budete mi vydávat svědectví." V tomto souhlasí všechny pravé posvátné knihy, že totiž všechny kážou a hlásají [treiben] Krista. A to je pravá zkouška, kterou máme posuzovat všechny knihy, když vidíme zda kážou nebo nekážou Krista. Všechna Písma nám totiž ukazují Krista (Řím 3[:21]) a sv. Pavel nechce znát nic jiného než Krista (1K 2[:2]). Cokoliv neučí Krista není už apoštolské, i kdyby to učil sv. Petr nebo sv. Pavel. A cokoliv káže Krista by bylo apoštolské, i kdyby to dělali Jidáš, Annáš, Pilát a Herodes.

Tento Jakub ale nedělá nic víc, než že vede k zákonu a jeho skutkům. Mimoto skládá věci dohromady tak chaoticky, že se mi zdá, že to musel být nějaký dobrý a zbožný muž, který vzal pár výroků od apoštolských učedníků a pak je hodil na papír. Nebo to mohlo být někým napsáno na základě jeho kázání. Zákon nazývá "zákonem svobody", ačkoliv jej Pavel nazývá zákonem otroctví, hněvu, smrti a hříchu.

Mimoto cituje výroky sv. Petra [v 5:20]: "Láska přikryje množství hříchů" [1Pe 4:8] a dále [v 4:10]: “Pokořte se pod mocnou ruku Boží” [1Pe 5:6]; rovněž i výrok sv. Pavla v Galatským 5[:17] "Duch žádá proti tělu". A přitom z časového hlediska byl sv. Jakub usmrcen od Heroda [Sk 12:2] v Jeruzalémě, před sv. Petrem. Takže se zdá, že [tento autor] přišel až dlouho po sv. Petrovi a sv. Pavlovi.

Svým slovem chtěl bojovat proti těm, kdo spoléhali na víru bez skutků, ale úkolu nedostál. Zkouší dosáhnout brnkáním na strunu zákona toho, čeho apoštolové dosahovali povzbuzováním lidí k lásce. Nemohu ho proto zahrnout mezi hlavní knihy, ačkoliv nikomu nechci bránit, aby jej zahrnoval a velebil jak si přeje, neboť v něm je jinak mnoho dobrých výroků.