Ekumenický Kirchentag '10 - I.

Nejsem milovník jakýchkoliv megaakcí ať svatého nebo profánního charakteru, ale v případě podniku zvaného Kirchentag si dovoluji učinit jistou výjimku. Je to jedna z mála příležitostí vypadnout na chvíli z izolace v duchovním skanzenu kalvínského vesnického sboru ČCE a podívat se, jak žije církev v 21. století, byť formou bizarního tržiště všeho možného (od „idejí“ až po suvenýry a jiné cetky), nikoliv nepodobného duchovní situaci postmoderní společnosti. Pro tento zážiteček obětuji i trochu pohodlí - jako „chudí příbuzní z Východu“ přibyvší se zájezdem Ekumenické rady církví většinou přenocujeme v nějaké škole na periferii s výbavou spacák + karimatka; podle dnešních měřítek už sice věkem patřím do střední generace s vyšším nárokem na komfort, ale pokud je člověk v církvi disidentem a navštěvuje spíše neoficiální akce (Coena rulezz) , je na spaní na zemi ještě v tomto věku celkem zvyklý.

Na Kirchentagu už jsem byl jednou před 3 lety v Kolíně nad Rýnem, odkud jsme si s Hankou (manželkou) přivezli vedle spousty zážitků i jedno rozladění – neznámý poberta nám odcizil fotoaparát, na kterém jsme měli nafoceno spoustu zajímavostí; měli jsme s nimi v plánu konat osvětu mezi jedinci přesvědčenými, že se vývoj církve zastavil někdy v 18. století. Letos tedy následovníka ukradeného foťáku opatruji jako oko v hlavě - tak dokonale, že téměř nic nevyfotím.

Po krutém ranním vstávání, abychom stihli vlak z Pardubic na autobusy EkumRady v Praze, se uvelebujeme v sedadlech a vyrážíme směr Mnichov. Letošní Kirchentag je vyjímečný tím, že je (2. v pořadí) ekumenický, jinak jej většinou organizují evangelické církve. Nicméně i letos jsou osazenstvo české výpravy většinou známé tváře od evangelíků, římskokatolické barvy zachraňuje skupinka studentů z arcibiskupského gymnázia a pár jednotlivců. V průběhu cesty se dozvídáme, že jsme byli mylně informováni o adrese školy, ve které budeme spát. Mapy okolí, poctivě dopředu vytištěné z Internetu, tak mohou putovat do starého papíru.

K večeru přijíždíme do Mnichova, kde zajíždíme k našemu dočasnému noclehu. Škola v Germeringu je pěkná, nová, bavorská (nad katedrou místo ješitného euroskeptika visí krucifix). Maně vzpomínám na naše ubytování před 3 lety v Kolíně, kde mne desolátní stav třídy v kombinaci se jmény žáků (začínajících většinou na Muhammad, Ali, Hassan, Ibrahim apod.) sváděly k politicky nekorektním myšlenkám. Po ubytování vyrážíme do centra. Počasí nám bohužel nepřeje, prakticky po celou dobu Kirchentagu jest pošmourno a prší. Déšť a klaustrofobie mé drahé polovičky nás vyhánějí z přeplněného hlavního náměstí do postranních uliček s různými stánky. Vůně místních dobrot nás svádějí k utrácení prvních eur, pivo se ovšem čepuje pouze nealko (prohibice, mezi českými ČCE evangelíky nemyslitelná). V jednom ze stánků potkáváme stolní fotbálek s pajduláky oblečenými do liturgických rouch různých církví, jednu branku střeží papež, druhou Luther. Po pár ekumenických mačích se přesouváme do mnichovského dómu (někdejší ecclesia cathedralis nynějšího papeže), kde je gregoriánský a varhanní koncert. Nasyceni velebnými tóny zakončujeme večerní procházku a směřujeme k domovu.

Nadchází čtvrtek. Je svátek Nanebevstoupení Páně. Kirchentag nabízí troje megabohoslužby s následným pochodem na společné místo setkání. Protože nás nelákají masová shromáždění s „angažovanými“ kázáními na politická či ekologická témata, volíme alternativní program a mizíme na bohoslužby „tvrdozrnných“ luteránů ze Samostatné evangelické lutherské cíkrve (SELK). Užívám si kázání o Kristu místo o klimatických změnách, individuálního rozhřešení a tradiční lutherské večeře Páně (v kleče kolem oltáře). Jen jáhen, který podává krev Páně, je trochu „žgrt“, musím mu trochu přetahováním o kalich „pomoci“, abych přijal skutečně podobojí. Po přijetí Eucharistie je mi dobře, posíleni svátostí trochu pokonverzujeme s místními a vyrážíme znovu do středu dění, tentokrát na mnichovské Messegelände, tedy výstaviště.

V lidském mraveništi plném stánků a přednáškových hal se dá najít skutečně kde co. Pokud si člověk odmyslí křesťanskou tematiku, připadá si jak někde na Invexu. Jsou tu stánky nejrůznějších církví, hnutí, řádů, diecézí, diakonií a charit a křesťanských spolků, ale i občanských iniciativ a politických stran, včetně postkomunistické levice. Z kiosků vybíhají nejrůznější lidičkové, agitují, lákají, nabízejí letáky, suvenýry a cukrovinky. S Hankou podepisujeme několik petic, např. proti mučení politických vězňů (od ACATu) nebo proti povinnému celibátu (na stánku manželek katolických kněží). Invexového ducha ve mně znovu probouzí prezentace křesťanských uživatelů Linuxu. Nenabízejí sice žádnou speciální „církevní“ distribuci (jen pár CDček s klasickým Ubuntu), zaujímá mne ale projekt open překladu Bible realizovaný formou Wiki. Kolárek na krku a Lutherova růže v klopě mi zjednávají vlídné přijetí v destinacích mého zájmu – ve stáncích vyznavačských luteránů, vysokocírkevních komunit a liturgických hnutí. Lámanou němčinou s přísměsí angličtiny popisuji situaci v Tschechische Republik a dělám reklamu naší Coeně.

(to be continued)