O lutherství bez předsudků: si Martinus non fuisset, Martinus vix stetisset :-)

Kirchentag 2011 Dresden I.

8. 6. 2011 20:40

Rok se sešel s rokem a okolo svátku Nanebevstoupení Páně se u našich západních sousedů opět koná akce zvaná Kirchentag, česky volně přeložitelné asi jako „církevní sjezd“ (Tag sice německy znamená „den“, ale také „sněm“, viz Reichstag nebo Bundestag). Letos se konal v Drážďanech a oproti loňskému Mnichovu šlo (organizačně) o čistě evangelickou akci, což katolíky nemusí zas tak mrzet, neboť si na své přijdou příští rok (na evangelíky dojde řada až r. 2013 v Hamburku). Z českých vlastí opět organizovala zájezd Ekumenická rada církví v ČR, tak jsem se též přidal, bohužel bez své drahé polovičky, která nastoupila do nové práce a neměla dovolenou. Drážďany jsou relativně blízko od Čech a dalo se přijet i po vlastní ose, ale jelikož nejsem žádná celebrita, která má všude známé, uchyluji se k „osvědčenému“ řešení spacák + karimatka za (relativně) levný peníz někde ve škole na periferii.

Příjezd

Letos se jede z Prahy vlakem, ne autobusem, a protože vlak do Drážďan vyjíždí už z Vídně a jede přes Brno, rozhoduji se spláchnout to při jednom a domlouvám s organizátory sraz u nebo ve vlaku. Jak se vlak blíží k Praze, snažím se podle domluvy se vrchní organizátorce dovolat, leč marně. Do kupé, ve kterém jsem seděl, se vrhá parta cikánských dětí, vlak se rozjíždí a já vyrážím s hromadou zavazadel na strastiplnou pouť úzkými chodbičkami vagónů za nalezením vedoucích zájezdu. Konečně potkávám příslušného činovníka a po předání prvního z dokladů (jízdenky) a neurčitém pokynu „někde si tu sedněte“ zapadám do jiného kupéčka téhož vagónu, ve kterém jsem přijel.

Po vysypání výpravy z vlaku na Dresden Hauptbahnhof dochází k dalšímu zklamání: stravenku na jedno teplé jídlo denně si sice vybojuji, ale tlustý manuál s programem, mapou města, písničkami atd., který jsme minule vždycky obdrželi už v autobuse, na nádraží není, zodpovědný funkcionář ho prý večer přiveze do školy, kde jsme ubytováni. Naštěstí nejsem tak úplně dnešní, tak jsem si důležité mapy, jízdní řády, kontaktní informace atd. postahoval z Internetu, vytiskl a sešil do podoby úhledného sešitku. To se záhy hodí, neb osoba, jež nás měla doprovodit k ubytování (gymnázium ve čtvrti Johannstadt), nemá čas a posílá mne na místo určení samotného. Zalistuji ve svém sešitku, nasednu na příslušnou drážďanskou „šalinu“ a za půl hodiny se už hlásím u nějakého německého bratra ve vestibulu dotyčné školy.

Organizační chaos ovšem pokračuje, pán ze školy tvrdí, že z naší skupiny jsou očekávány „nur zwei Frauen“ a já jako žena evidentně nevypadám. Ukazuji mu instrukce, které mne opravdu posílají do jeho školy. Pán chvíli diskutuje s jiným pánem, pak kamsi telefonuje, nakonec pokrčí rameny a zapisuje mne do svých lejster. Popadnu zavazadla a následuji nějakého přiděleného studenta. Ten mne nejprve ubytuje v učebně se zcela prosklenými stěnami, kde něco jako soukromí nehrozí ani náhodou. Tiše se s tím smiřuji, buď rád, že vůbec bydlíš, říkám si. Už si hledám místo pro spacák, když se studentík objeví znovu a s omluvami mne odvádí do jiné třídy, která sice vypadá podobně nehostinně, ale stěny má aspoň z cihel. Konečně ze sebe shazuji zavazadla, převlékám se do suchého oblečení a vyrážím do terénu.

Drážďany (ve středu, kdy ještě bylo pošmourno)

Středa

Protože nemám žádné informace o programu, vyrážím do středu města trochu Drážďany poznat a eventuálně narazit na nějaké stopy Kirchentagu. Převážně paneláková novostavba a absence historických budov i v relativní blízkosti centra svědčí o tom, že Lancastery, Halifaxy a „Létající pevnosti“ B-17 se tu 13. a 14. února 1945 činily velmi důkladně. I v centru samotném člověk pozná starší budovu převážně podle očouzených zdí. Slavný evangelický kostel Frauenkirche, do kterého mířím nejprve, byl bombami rozbit napadrť a dlouhou dobu přežíval jen jako zbořeniště; teprve po pádu komunismu byl (za velkého přispění Angličanů) de facto postaven znovu. Rekonstrukce se docela povedla, až na jednu výjimku, o které pohovořím dále.

kostel Frauenkirche

Z Frauenkirche odcházím do římskokatolické katedrály Hofkirche, kde obdivuji (zatím pouze vizuálně) slavné Silbermannovy varhany – jediné, které se v Drážďanech zachovaly, neboť je prozíravě rozebrali ještě před náletem. Existence římskokatolického chrámu v hlavním městě evangelického Saska je vysvětlitelná celkem prostě – někteří z panovníků (Friedrich August I. a jeho nástupci) přestoupili k papežské církvi, nikoliv ovšem z ideových důvodů, ale kvůli držení polského královského trůnu; současná katedrála drážďansko-míšeňské diecéze tedy fungovala jako dvorský kostel katolického dvora v jinak evangelické zemi.

Katolická katedrála (Hofkirche)

Jinak drážďanští katolíci oficiálně žijí v těchto dnech ani ne tak Kirchentagem, jako spíše připravovaným blahořečením lužickosrbského kněze Aloise Andrickiho, který byl umučen v koncentráku za to, že kritizoval nacistickou ideologii a se skupinou mládeže nacvičil a provedl úřady neschválené divadelní představení (k beatifikaci má dojít už 13. června). Nicméně přesto, že letošní Kirchentag nebyl deklarován jako ekumenický, na „tržišti možností“ i jinde byli římští katolíci tu a tam zastoupeni, od oficiálních prezentací různých diecézí až po kirchentagový „evergreen“ – rebelské udergroundové hnutí Wir sind Kirche („my jsme církev“) s jeho požadavky radikálnějších řešení situace smíšených manželství, rozvedených katolíků, společného stolu Páně s jinými křesťany nebo zdobrovolnění kněžského celibátu.

stánek hnutí Wir sind Kirche

Unaven z jízdy, organizačního chaosu i courání po městě už nemám dostatek síly k masovému jásání při Abend der Begegnung (večernímu pochodování městem) a raději mizím na kutě. Po příchodu do školy se táži, zda mi někdo ve škole nenechal manuál s programem, ale po udiveně zamítavé odpovědi se rezignovaně rozhoduji, že si ho vyzvednu zítra na stánku Ekumenické rady na výstavišti.

Čtvrtek, Nanebevstoupení Páně.

Po snídani ve škole vyrážím zase do středu města, výstaviště se totiž otevírá až pozdě dopoledne. Je svátek Nanebevstoupení Páně a na rozdíl od českých zemí je v Německu den pracovního klidu. Protože jsou Drážďany v bývalé DDR (eufemisticky řečeno „v nové spolkové zemi“), kde se hlásí k církvi jen asi 20% lidí, pozná se sváteční den jen podle toho, že obchody jsou zavřené. Rovněž hekání, vzdychání a sténání, které člověk tu a tam slyší z otevřeného okna paneláku, dává tušit, že většina Němců si tu pracovního volna užívá jinými radovánkami než duchovními aktivitami.

Atmosféra se mění až v centru, které už naplno žije církevním sjezdem. Kupuji si od skautů za 3 eura zelený kirchentagový šátek („znak příslušnosti k davu“, zazpíval by Karel Kryl) a protože dosud nemám program, mé kroky opět vedou do Frauenkirche. Zde se koná biblická přednáška s výkladem Ježíšových blahoslavenství z Kázání na hoře (heslem 33. Kirchentagu je Ježíšův výrok „... tam bude i tvé srdce“, Mt 6:21). Přednáška je prokládána varhanní hudbou. Na varhany ve Frauenkirche jsem byl zvědav, neboť ve svých „digitálkách“ (které teď mimochodem slouží k doprovodu bohoslužeb v našem sboru) mám také repliku zničeného Silbermannova nástroje. Přichází však rozčarování: skvělý varhaník hraje moji oblíbenou skladbu, první větu z Widorovy 6. symfonie f moll – na univerzálním továrním nástroji mdlého zvuku, byť skoro 2x tak velkém než byl původní barokní stroj (70 vs. 45 rejstříků). S varhanami, na které kdysi (1736) hrál i J. S. Bach má společnou jen napodobeninu původní varhanní skříně (později zjišťuji, že se stavem varhan nejsem nespokojen sám).

interiér Frauenkirche - oltář a varhany

Z Frauenkirche vyrážím konečně na výstaviště, kde mi pracovník Ekumenické rady s útrpným výrazem ve tváři předává proti podpisu programový manuál. Po chvíli zjišťuji, že v něm chybí plán města. Opět se musím spoléhat na vlastní síly, na vytištěné materiály a mapu Drážďan prozřetelně staženou do GPS v mobilu. Procházím výstaviště, kde je většina kiosků oproti minulým ročníkům umístěna ve stanech; úporné vedro a absence klimatizace způsobuje, že ze mne za chvíli crčí pot jak z kašny. Snažím se obejít hlavně stánky institucí, které mne zajímají, i když tu a tam podlehnu i dotěrnému lákání jiných stánků. Někdy to ani není tak nepříjemné; např. na stánku švédské církve mi nabízí karamelku a sušenku neuvěřitelně krásná dívka s pronikavě modrýma očima.

Po konzumaci těstovin v jídelním stanu se přesunuji na staré tržiště, kde probíhá pódiová bohoslužba vedená maďarským evangelickým biskupem. Poblíž stojí Kreuzkirche (kostel sv. Kříže) s 92 m vysokou věží, který je domovem slavného chrámového sboru Dresdener Kreuzchor. Mezitím mi přichází SMS od přítele Ládise Kylara, bývalého redaktora Českého rozhlasu a ředitele pověstného Rádia Wave. Domlouváme sraz na kafi u Dreikönigskirche (kostel Tří králů), kde se odehrává program související se střední a východní Evropou (a tedy i s Českou republikou).


pódium na Altmarktu (staré tržiště), v pozadí Kreuzkichrche

Při hledání Ládise v kostele a okolí letmo míjím duchovního arcipastýře některých svých oveček, slovenského generálného biskupa Miloše Klátika z ECAV.sk, který tam právě přišel odsloužit bohoslužbu. O zážitek ze slovenské zpívané liturgie ovšem nepřicházíme, neboť i když sedíme na zahrádce u kávičky, dění v kostele naproti přenášejí ven hlasité tlampače. Liturgické zpěvy pronáší nějaká dáma hlasem operní divy, tedy čistě, školeně, ale stráááááááášněéééé zdlóóóuhááávěééé a můj cit pro liturgický zpěv odkojený gregoriánským chorálem tiše trpí. Potkávám několik slovenských známých, kteří se už nedostali do nacpaného kostela a tak pozdvihují srdce vzhůru z jiné zahrádky na druhé straně ulice. Ládisova manželka odchází troubit na trumpetu do pozounového chóru a já jsem sveden k návštěvě vykřičené čtvrti, kde údajně dělají „nejlepší kebab v celých Drážďanech“. Podruhé v životě nasedám na motorku a za několik okamžiků již s obavami (danými právě probíhající aférou se záhadnou epidemií zmutované bakterie v Německu) pozoruji dva Turky v zaplivaném bistru, jak rutinně kuchtí globalizovanou cizokrajnou pochutinu. Kebab je hojně okořeněn, což je nutno spláchnouti pivem. Nad pivem pak klábosíme o všem možném, dokud se nedostaví únava a nevyrazím ke svému dočasnému domovu.

To be continued...

Zobrazeno 2974×

Komentáře

JiKu

:-)
Ještě, že máš téměř stejně ostré pero na evangelíky, jako na katolíky. Jinak by to s tebou bylo k nevydržení.

Dosud jsem se domníval, že takové organizační vlastnosti jsou doménou katolíků. Možné je však, že prostě přináležejí církvi v kraji většinové.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio