O lutherství bez předsudků: si Martinus non fuisset, Martinus vix stetisset :-)

Luteráni a zpověď III. - Kritika scholastiky

2. 7. 2009 1:18

Abychom pochopili reformační nauku o pokání a místo zpovědi v ní, musíme se nejprve seznámit s tím, na co tato nauka reagovala, tedy se středověkým učením, jak je vypracovali zejména scholastičtí theologové.

Scholastické učení o pokání

Středověcí scholastikové, kteří definovali svátosti v rámci aristotelského hylemorfismu, učili, že svátost pokání musí mít (jako jakákoliv jiná skutečnost) látku a formu. Tak např. sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že formou svátosti je to, co koná kněz, v první řadě slova rozhřešení (ego te absolvo, „já tě rozhřešuji“), „látkou“ pak to, co koná kajícník:

Musí se říci, že je dvojí látka, totiž blízká a vzdálená: jako blízká látka sochy je kov, vzdálená pak voda. Bylo však řečeno, že blízká látka (proxima materia) této svátosti jsou úkony kajícníkovy, jejichž látkou jsou hříchy, jichž lituje, a jež vyznává, a za které dostiučiní (de quibus dolet, et quae confitetur, et pro quibus satisfacit). Pročež zůstává, že vzdálenou látkou (remota materia) pokání jsou hříchy, ne schvalované, nýbrž odmítané a ničené. (Sth III q. 84 a. 2 co.)

„Látku“ jsme dali záměrně do uvozovek, protože úkony látkou ve vlastním slova smyslu nejsou, nějakou látku ovšem bylo potřeba dodat, kvůli analogiím se svátostmi, které látku (voda, chléb, víno...) mají. Ze stejného důvodu užívají další dokumenty výraz hodný chytré horákyně quasi materia („jakoby látka“, viz dále). Je třeba zdůraznit, že vedle tomistického pohledu, který se nakonec v římskokatolické theologii prosadil, existovaly i jiná pojetí, např. pohled J. Dunse Scota, který podstatu svátosti viděl v samotném rozhřešení, úkony kajícníka nicméně pokládal za podmínky k jejímu hodnému přijetí. Tento alternativní pohled sehrál svoji roli i v reformační reflexi.

Tomistické učení pak převzala i oficiální římskokatolická nauka. Florentský koncil (1439) stanovuje v Decretum pro Armeniis:

Čtvrtou svátostí je pokání, jehož jakoby látkou (quasi materia) jsou úkony kajícníka (actus paentientis), které se dělí do tří částí. První je zkroušenost srdce (cordis contritio), která zahrnuje lítost nad spáchanými hříchy s rozhodnutím již více nehřešit. Druhou je vyznání ústy (oris confessio), které zahrnuje úplné vyznání všech hříchů, které si [kajícník] pamatuje, knězi. Třetí je zadostiučinění (satisfactio) za hříchy podle úsudku kněze; to se obvykle koná modlitbou, postem a almužnami. Formou svátosti jsou slova rozhřešení, která pronáší kněz, když říká: Já tě rozhřešuji. Služebníkem této svátosti je kněz, který má pravomoc rozhřešovat, buď řádnou nebo z pověření nadřízeného. Účinkem této svátosti je rozhřešení hříchů (Denz. 1323 (699)).

Tuto nauku znovu potvrdil Tridentský koncil (1551):

… Jakoby látkou této svátosti jsou pak úkony samého kajícníka, jmenovitě zkroušenost, vyznání a zadostiučinění. Tyto úkony, protože jsou z Božího nařízení požadovány v kajícníkovi pro úplnost svátosti a pro plné a dokonalé odpuštění hříchů, jsou z tohoto důvodu nazývány částmi pokání (14. sezení, Nauka o pokání, kap. 3, Denz. 1673 (896)).

Kdo popírá, že jsou k úplnému a dokonalému odpuštění hříchů potřeba tři úkony kajícníka jako látka svátosti pokání, jmenovitě zkroušenost, vyznání a zadostiučinění, o kterých se mluví jako o třech částech pokání, [… ] budiž proklet! (4. kánon 14. sezení, Denz. 1704 (914)).

Reformační kritika a alternativa

Tato scholastická nauka se v 16. století dostala pod drobnohled reformátorů, zejména ve světle materiálního principu reformace, kterým je ospravedlnění z pouhé milosti pro Ježíše Krista, přijímané pouhou vírou.

Již r. 1519 si Martin Luther všiml, že v tomistickém pojetí nehraje žádnou nebo pouze marginální roli víra. Ačkoliv Písmo na mnoha místech ukazuje podstatnou souvislost mezi vírou a odpuštěním, v dominantním scholastickém výkladu nebyla o víře ani zmínka. Bez víry se ovšem úkony, které koná kajícník a které jakožto „látka“ dávají podle tomistů s rozhřešením dohromady svátost, stávají čistě lidským úsilím a celá svátost dostává určité rysy synergismu (záslužného spolupůsobení člověka na vlastní spáse). To se projevovalo např. ve škorpení theologů o to, kde končí attritio („nedokonalá“ lítost nad hříchy z pouhého strachu z pekla) a začíná contritio („dokonalá“ lítost z lásky k Bohu). Devastující účinek to však mělo zvláště v pastoraci – kajícník si nikdy nemohl být jist, zda dostatečně splnil všechny požadované podmínky a tím pádem zda mu bylo opravdu odpuštěno. Martin Luther o tom píše v (již citovaném) pastýřském traktátu O svátosti pokání z r. 1519:

Řada lidí nás učila, že bychom si měli - a nezbytně musíme - být nejistými ohledně rozhřešení a pochybovat, zdali jsme obnoveni ke [stavu] milosti a naše hříchy jsou odpuštěny - na základě toho, že nevíme, zda naše lítost byla přiměřená nebo zda jsme dostatečně zadostiučinili za své hříchy. A protože to není známo, kněz nám nemůže najednou přiřadit odpovídající pokání. Měj se na pozoru před takovými zavádějícími a nekřesťanskými tlachaly. Kněz si přirozeně nemůže být jist ohledně tvé lítosti a víry, ale na tom nesejde. Pro něho je dostatečné, že se zpovídáš a hledáš rozhřešení. Čeká se od něj, že ti ho dá, a je povinnen tak učinit. Co z toho ale vzejde, to by měl nechat na Bohu a na tvé víře. Neměl bys debatovat hlavně o tom, zda je nebo není tvá lítost dostatečná. Spíše bys měl být ujištěn o tom, že žádná tvá lítost nebude přes veškeré úsilí nikdy dostatečná. To je to, proč se musíš cele vrhnout do milosti Boží, slyšet jeho zcela jistě dostatečné slovo ve svátosti, přijmout ho ve svobodné a radostné víře a nikdy nepochybovat, že jsi došel milosti - ne svými vlastními zásluhami nebo lítostí, ale jeho milostivým a božským milosrdenstvím, které ti zaslibuje, nabízí a uděluje plné a svobodné odpuštění hříchů, abys tváří v tvář všem útokům hříchu, svědomí a ďábla poznal [jeho] slávu a důvěřoval ne v sebe samého nebo ve své vlastní zásluhy, ale v milost a milosrdenství svého drahého Otce v nebi.

Na zákonický charakter scholastického výkladu poukazuje v Apologii Augsburského vyznání F. Melanchthon:

Naši odpůrci tvrdí, že k odpuštění hříchů dochází, když trýzeň či zdeptanost srdce člověka podněcuje, aby miloval Boha, a tímto skutkem si pak člověk zasluhuje odpuštění hříchů. To však neznamená nic jiného, než že učí zákon, upírají platnost Evangeliu a zavrhují zaslíbení Boží milosti v Ježíši Kristu. […] I když připustíme, že člověku je vlastní milovat a že může konat dobré skutky, přesto poznáváme, že ani láska, ani žádný jiný skutek nestačí na to, aby byly mzdou a výkupným za naše hříchy (Apol. AV ad XII, 75-78).

Reformátoři se tedy pokusili ke scholastickému, z pozice svého pochopení evangelia neudržitelnému, názoru předložit vlastní výklad podstaty svátosti pokání. V traktátu z r. 1519 Luther stanovuje jako tři konstitutivní prvky svátosti rozhřešení, milost a víru:

Ve svaté svátosti pokání existují tři věci. První z nich je rozhřešení. To jsou slova kněze, která ti ukazují, říkají a prohlašují, že jsi svobodný a že tvé hříchy jsou ti odpuštěny Bohem podle a v moci výše citovaných slov Krista apoštolu Petrovi. Druhou je milost, odpuštění hříchů a útěcha svědomí, jak slova prohlašují. To je důvod, proč se nazývá svátostí, svatým znamením, protože jsou v ní slyšet vnější slova, která označují vnitřní duchovní dary, dary, kterými je srdce utěšeno a upokojeno. Třetí věcí je víra, která pevně věří, že rozhřešení a slova kněze jsou pravdivá mocí Kristových slov: „Cokoliv rozvážeš, bude rozvázáno“.

Vidíme, že se z lidské iniciativy důraz přesunuje na iniciativu Boží, lidský prvek je zastoupen vírou, která odpuštění přijímá. Role víry je pak dále zdůrazněna v 12. článku Augsburského vyznání O pokání:

Pokání pak má vlastně dvě části; jedna je zdrcení čili hrůzy způsobené svědomí poznáním hříchu; druhá je víra, která pochází z evangelia čili rozhřešení a věří, že se pro Krista odpouštějí hříchy, ta potěšuje svědomí a vysvobozuje z hrůzy. Potom mají následovat dobré skutky, které jsou ovocem pokání.

V dvoudílné polaritě zdrcenosti nad hříchy vs. víra nalézáme lutherský akcent na polaritu zákon (který vede k poznání hříchu, ale nevysvobozuje z něj) a evangelium. V této souvislosti je zajímavé si všimnout, že pro reformátory je rozhřešení vlastně formou sdělovaní evangelia, slova rozhřešení pak berou svoji moc z Kristových slov v evangeliu „cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi“ (Mt 18:18).

Zobrazeno 1950×

Komentáře

ToB

Podle Luthera "v tomistickém pojetí nehraje žádnou nebo pouze marginální roli víra". ???<br />
tvi: I. Mohl byste některý z příštích článků věnovat tomu, jaké znalosti měl Luther o nauce Tomáše Akvinského?<br />
II. Popravdě řečeno nevidím mezi oběma pojetími rozdíl: Já jako ŘK (1.) VĚŘÍM v Boží lásku a vykupující moc Kristovy smrti a "že rozhřešení a slova kněze jsou pravdivá mocí Kristových slov"; (2.) v srdci LITUJI, že jsem zranil Boží lásku svým hříchem; (3.) ústy hřích VYZNÁVÁM před knězem; (4.) dostávám od kněze slova ROZHŘEŠENÍ, že mi Bůh odpustil; (5.) s důvěrou Božího dítěte přijímám MILOST, odpuštění hříchů, pokoj svědomí, posilu do dalšího života; (6.) plodem mé vděčnosti za milost a Boží odpouštějící lásku jsou moje dobré skutky (zvané poněkud nešťastně ZADOSTIUČINĚNÍ). My v ŘKC máme všecko pohromadě :o))

Jashar

Vypadlo mi...<br />
<br />
"upřímným vyznáním a přijetím rozhřešení"

Jashar

Bůh nás volá svou milostí, abychom litovali svých hříchů. Jsme svobodní tvorové a můžeme buď tuto milost udusit, nebo s ní spolupracovat a vyvinout ošklivost nad tím, jak jsme ublížili Kristu, jak jsme Ho uhodili, poplivali, zesměšnili (Mk 15,19) a prokláli Jeho svaté ruce hřeby. Můžeme nahlédnout okamžiky Jeho utrpení, soucítit s Ním a zošklivit si své zlé jednání, z lásky k němu, nebo aspoň z hrůzy před věčným odloučením od tak milostivého Pána, který pro nás získal Nebe. Můžeme si říct, že už to nikdy nechceme udělat a prosit Boha o milost a sílu. A to vše můžeme učinit z nekonečné Boží milosti; vždyť je to On, nejsme to my sami, kdo nám takovou možnost nabízí.<br />
Ublížili jsme Kristu, Jeho tělu, tj. Církvi, proto je patřičné se s Ní usmířit prostřednictvím těch, které k tomu ustanovil (J 20,23), upřímným vyznáním. Oni nám také mohou dát radu, povzbudit, odhalit to, co před sebou možná skrýváme. Přijatým pokáním projevíme poslušnost a co možno napravíme škody spáchané na sobě, na druhých, nebo na majetku, které zbývají z toho, co jsme učinili zlého.<br />
<br />
Tak rozumím svátosti smíření.

augustana

Krásné.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio