Kirchentag 2011 Dresden II.

(Pokračování předešlého dílu.)

Pátek

Protože už mám program, mohu se už poučeněji rozhodnout kam půjdu – teologické přednášky se bohužel odehrály už většinou ve čtvrtek, pátek a sobota jsou věnovány politice a ekonomice. Chci tedy navštívit alespoň ranní pobožnost a volím matutinum v kostele SELK, jednak proto, že SELK je mi z německých církví asi nejbližší a druhak proto, že matutinum má klasickou formu s gregoriánským chorálem, byť zpívaným v německém jazyce. Dopoledne se rozhoduji obětovat návštěvě Lukaskirche, kolem kterého se odehrává workshop na Kirchenmusik (tedy „církevní“ či „chrámovou hudbu“). V kostele je však zrovna trénink nějakých kytarových roztleskávaček s dětmi, což mne neoslovuje, tak mizím do blízkého stanu s burzou a antikvariátem nejrůznějších notovin. Poslouchám vytrubující pozounéry (všudypřítomný fenomén celého Kirchentagu) a jsem přesvědčován, abych filiálku takového „Posaunenchoru“ založil i u nás v Brně. Účastním se bohoslužby za účasti českého trubačského sdružení Consonare; bohoslužba má strohou formu, na kterou jsem byl zvyklý v ČCE, ale mám z toho ještě pořád dojem bohoslužebného dění, na rozdíl od „liturgického zážitku“, který mne měl čekat večer.

Večer byl organizátory přislíben „česko-německý večer“ s bohoslužbami, pohoštěním a koncertem. První část programu – bohoslužba – se odehrává v bývalém kostele sv. Trojice, dnes přiléhavě nazvaném „Ruina“ – kostel po bombardování zůstal tak jak byl, neopravený, a tudíž nemá střechu, zato z jeho podlahy roste několik stromů (k bohoslužbám se už většinou nepoužívá, konají se tam většinou mládežnické akce, které organizátoři s černým humorem, Němcům vlastním, inzerují jako zároveň „open air“ a „indoor“).

Kostel "Ruina" (někdejší Trinitatiskirche) v Johannstadtu

Bohoslužba začíná slibně, ve stylu Thomasmesse, doprovází ji gospelový soubor, což sice není můj šálek čaje, ale zpívají dobře a v podstatě jsou tím nejlepším, co si z ní odnesu. Thomasmesse je ovšem forma určená původně pro necírkevníky, kteří chodí do kostela zažít něco jiného než ve svém všedním životě, což ani jedno z toho shromáždění nesplňuje a podle toho se také bohoslužba dále vyvíjí. Nejrozpačitější dojem ve mně zanechává slavení sv. Večeře Páně, kdy přesvědčení, že jde opravdu o svátost, visí na vlásku jakoby jen tak mimochodem pronesených slov ustanovení. Jinak slavení připomíná spíše Woodstock než mši. Živly chleba a vína tu jsou zastoupeny koši jakýchsi housek a keramickými hrnky s moštem, které si účastníci tak nějak chaoticky předávají mezi sebou. Jsem organizátory napomenut, že mám při nabízení živlů místo „tělo a krev Páně“ říkat „chléb života“ a „kalich požehnání“ (maně si v této chvíli vzpomínám na JiKu-ovu futuristickou vizi modernistického přijímání: „Bohemia chipsy!“ „Mňam!“) a vlastně jsem docela rád, protože „tělo Kristovo“ bych asi v tuto chvíli nevyslovoval moc přesvědčivě. Vyděšeně pozoruji, jak nějaká dívka sedí na okenním parapetu s kouskem posvěcené housky v ruce, cosi křičí a dělá opičky na kluka sedícího na galerii na opačné straně.

Musica da chiesa (Najbrt & Konečný)

Po tomto liturgickém experimentu jsme zváni k pohoštění a vzájemnému družení se s německými sourozenci v Kristu, ze kterého ovšem mnoho nezbude, jelikož většinu času strávíme ve frontě na večeři. Rychle zhltnu utopence s cibulí a odcházím na koncert Tomáše Najbrta a Jaroslava Konečného, kteří jsou jako vždy skvělí, i když estetický zážitek trochu nivelizuje „hluchý“ sál a občasná nekázeň účastníků akce.

Sobota

Rozlámaný ze spacákového spaní se budím do nového dne. Vyrážím opět do kostela SELK, kde je dnes hostem domácích lotyšský biskup Einars Alpe. Ten také vede po matutinu poněkud nekonvenčním způsobem biblickou hodinu. Začínáme tak, že máme udělat tolik kroků vpřed, kolik máme sourozenců; s překvapením zjišťujeme, že „na špici“ jsou oba dva páni biskupové, místní i lotyšský (jeden je ze 7 a druhý ze 6 dětí). Poté co uděláme po místnosti zastupující pomyslnou mapu Evropy několik „škatulat“, biskup Alpe vysvětluje, co nás všechny přes náš různý původ spojuje (ve víře).

Práce s Biblí pod vedením biskupa +Eniarse Alpeho

Zlatým hřebem dnešního dne je pro mne demonstrace Silbermannových varhan v katedrále. Už první tóny nástroje slavného varhanářského mistra mne ubezpečují, že tenhle zvuk bude jiná káva než tuctová novoromantika z Frauenkirche. Na kůru dva varhaníci střídavě vysvětlují a přehrávají různé rejstříky a jejich kombinace, chvíli hrají tiše flétny, za chvíli se rozzáří mixtury, pak zas mečí nebo bručí různé jazykové píšťaly, až se nakonec celé varhany rozehřmí královským zvukem plného stroje. Vše je zarámováno skladbami J. S. Bacha a nějakého místního kapelníka, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatoval.

Nádherné Silbermannovy varhany v Hofkirche

Odpoledne ještě jednou krátce navštívím výstaviště, kde nakoupím pár suvenýrů pro rodinu a mládežníky, a dvoje církevní knihkupectví – evangelické a katolické, odkud, k malé radosti své peněženky, rovněž neodcházím s prázdnou. Navštívím ještě jednu pódiovou bohoslužbu, které se účastní i česká farářka a známí ze sdružení Consonare. Poté se vypravuji znovu ke kostelu Dreikönigskirche, ve snaze najít nějaké slovenské či jiné přátele. Tato snaha ovšem vychází naprázdno a tak alespoň zůstávám na vystoupení pěveckých sborů z východní Evropy – zpívá zpěvokol z Ukrajiny, pak jakási chválící skupinka z Litvy s názvem Gloria a nakonec sbor bohoslovců Evanjelickej bohosloveckej fakulty UK v Bratislavě Ichthys.

Sbor slovenských bohoslovců Ichthys

Neděle

Nadchází poslední den Kirchentagu. Řeším poslední organizační zádrhel akce: naši ubytovatelé nás touží vypakovat ze školy nejpozději do desáté hodiny, ale organizátoři z ERC naplánovali odjezd až po 15 hodině. Představa, že se v úporném vedru půl dne trmácím ověšen zavazadly jako soumar, s kolečkovým kufrem drkotajícím po drážďanské dlažbě, mne rozhodně neláká, a tak škemrám u svého ubytovatele, zda bych si alespoň část zavazadel mohl někde nechat do odjezdu. Pán ze školy se vytáčí a ošívá a ani na blízké faře u „zruinovaného“ kostela sv. Trojice neprojevují žádnou vstřícnost stát se dočasným úložištěm mého kufru. Poté, co se zástupce ubytovatele zmíní o tom, že na úschovu zavazadel jsou skříňky na nádraží (což vím taky, ale se svou paranoiou už se mu raději nesvěřuji, abych mu nenarušil jeho představu, že na majetkovou trestnou činnost mají monopol výlučně Češi), mi došla trpělivost, popadl jsem zavazadla a vyrazil opět směrem SELK. Kostelní vývěska mi totiž předešlý den slibovala „Altlutherische Messe“, při které bych si mohl trochu zalátat své duchovno, pocuchané z pátečního houskového Woodstocku, a při troše štěstí bych tam mohl zůstat na Kirchenkaffe a pak v přilehlém parku až do odjezdu a nemusel bych sedět na kufru někde v přecpaném rozpáleném centru.

Přijíždím do kostela sv. Petra ještě dlouho před začátkem Hochamtu a pan kostelník mi sám iniciativně navrhuje, že si mohu kufr a tašky zatím hodit do boční kaple. Muzikanti ještě naladí nástroje a za chvíli začíná slavná mše za účasti biskupa, s tradiční liturgií a chorály a Večeří Páně slavenou ve velmi uctivém a zbožném duchu. Vedle mne sedí jedna stará paní, která si doma zapomněla brýle a nevidí na čísla písniček, a tak si během mše procvičuji německé číslovky. Po bohoslužbě ještě absolvuji krátký rozhovor s panem biskupem u vrat kostela a pak se mne k mému překvapení ujímá jiný bratr z farnosti, který mi nabízí oběd a poté odvoz na nádraží autem. Během dobrého oběda si povídáme o starých autech, o našich rodinách, ale také srovnáváme zkušenost církve u nás a v bývalé DDR. K nádraží vyrážíme s předstihem, neboť před polednem doprava v Drážďanech téměř kolabovala, ale po obědě už je klid a tak jsem na místě srazu výpravy ERC jako jeden z prvních.

Vlak vyjíždí ještě s dvacetiminutovým zpožděním, ale to mi ani nevadí, neboť v kupé sedím s bandou mladých veselých Pražand a cesta nám ubývá za družného rozhovoru. V našem hlavním městě děvčata vystupují a jsem opět sám, ovšem představu o tichých dvou a půl hodinách na trase Praha – Brno mi záhy zaplaší čínská důchodkyně žijící v Americe a cestující s manželem po evropských památkách. Nezničitelná paní vydržela tlachat o všem možném skoro po celou dobu cesty a duševní zdraví se mi podařilo zachovat jen díky tomu, že kulometnou palbu své vyřídilky průběžně diverzifikovala i na ostatní spolucestující – rakouský páreček u okna, ambiciózní studentku angličtiny z Ústí a svého málomluvného manžela. V Brně konečně vyskakuji z vlaku a nasedám na „šalinu“, s přibližující se vidinou – jak jinak než – sprchy a normální postele po čtyřech nocích na pěnové gumě.

(The End)