Luteráni o zpovědi I. - úvod

K populárním římskokatolickým přesvědčením o Lutherovi a luteránech patří také představa, že doktor Martin zrušil zpověď, aby mohli luteráni (čuňáci jedni nemravní, fuj fuj fuj!) "směle hřešit" a nemuseli se ze svých hříchů kát. K traktování tohoto přesvědčení patří vedle apologetické snahy přišít protivníkovi kdejakou nepravost (třeba i tu z prstu vycucanou) i fakt, že většina evangelických církví má jen 2 svátosti (sv. křest a sv. Večeři) a pokání za samostatnou svátost nepokládá. My se nyní podíváme jak tomu opravdu je a materiály si k tomu vezmeme opět z první ruky, z děl samotného Martina Luthera, z vyznání lutherských církví a theologické diskuse v těchto církvích dnes.

Že pro Luthera nebyla otázka pokání nijak okrajovou záležitostí, to je možné vidět i na faktu, že samotným startérem reformace byla věc, která s problematikou svátostného pokání v dobové církvi poměrně úzce souvisela - kritika odpustkové praxe (je zajímavé, že odpustková simonie byla příčinou výbuchu reformačního hnutí i o sto let dříve v Čechách). Hned první z 95 tezí, které Luther přibil na vrata wittenberského kostela (podle jiné verze rozeslal přátelům, kteří je promptně nechali vytisknout a rozšířili mezi lid obecný) zní: "Jestliže náš Pán a mistr Ježíš Kristus říká v evangeliu 'čiňte pokání', chce, aby celý život věřícího křesťana byl pokáním". To je radikální redefinice dobových představ o pokání - místo série svátostných či nesvátostných úkonů realizovaných za pomocí církevní instituce se tu nabízí pojetí pokání jako (dnes bychom řekli) "životního stylu", životní orientace, každodenní žitá existence před Bohem. To ovšem není nic převratně nového, odpovídá to biblickému metanoia (změna smýšlení), které již začalo objevovat hnutí Devotio moderna, na které také reformace svým způsobem navazuje. Instituční aparát středověké církve nabídl věřícímu hotový ovládací pult plný hejblátek, kterými mohl ovlivňovat své záhrobní "skóré" (odpustky, svátky, poutě, relikvie, nejrůznější svátostiny apod.); přístup k těmto "pákám" fungoval na principu směnné spravedlnosti do ut des. To často vedlo k tomu, že "výměnný obchod" nahradil osobní, existenciální vztah k Bohu - člověk si žil po svém a o duši pečoval zachováváním vnějších pravidel. Občasným donatistickým úletům některých proponentů reformace je potřeba rozumět na pozadí těchto skutečností - jako nevědomému protestu proti takovému zvnějšnění a zpovrchnění církve a křesťanského života. Kramaření s odpustky, jak je praktikovali pánové J. Tetzel a W. Tiem, pak bylo sice - i z pohledu dobové církve - poněkud přemršťeným (Tetzel byl po krachu své mise odvolán a na Tridentském koncilu ŘKC odpustkovou praxi revidovala) nicméně logickým vyústěním neblahého trendu.

Opusťme již nyní dobové pozadí (k pochopení, že není kouře bez ohně to myslím stačí) a přejděme k meritu věci. Problematiku rozčleníme do několika okruhů - budeme se zabývat (ne)existencí zpovědi v evangelických církvích, otázkou zpovědi jakožto svátosti, vztahem k pastoraci a k ostaním svátostem a konkrétní praxí v různých společenstvích. Pro přehlednost budou jednotlivé okruhy publikovány jako samostatné články.